Motobatt Tour 2013

Kdy jsme cestovali: 24. května 2013 — 1. června 2013
Projeli jsme tyto státy: Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko

MOTOBATT Tour Apuseni 2013

aneb konec testování čtyřkolek

Ano, jsem fandou čtyřkolek, rád na nich řádím, a přitom dobře vím a píšu o tom, jak jsou nebezpečné. Někdy před deseti lety jsem to zkusil poprvé, hned mě to začalo bavit, jenže čtyřkolka v krásném řízeném smyku na louce bokem zakopla o krtinu a už jsem letěl jako holubička. Od té doby si půjčuji pro testy do časopisu několik čtyřkolek ročně, ale skoro nic na nich nenajezdím. Do časopisu musí být hlavně hezké fotky, takže nejdůležitějších je pár skoků a pár smyků kolem fotografa a hned je z toho i pár pocitů, aby bylo o čem něco napsat. Jak tahá motor, jak se chovají převody, co dělají péra při dopadu a tak dále. Prostě obvyklé novinářské plky a říká se tomu test. Test se bohužel říká i tabulce technických dat, přepracované do vět, a tomu se vyhýbám jak jen mohu. Od prvopočátku svého snažení se pokouším zjistit, co ve čtyřkolkách opravdu vězí, a tak jsem se na nich přece jen docela naučil, což je určitě to nejdůležitější. Je to důležité pro možnost pořízení zmíněných akčních snímků a bylo to i zásadním parametrem pro možnost zúčastnit se konečně skutečného testu. Testu odolnosti stroje i člověka. Testu, při kterém jsem měl možnost sledovat, jaké neuvěřitelné věci vydrží kvalitní čtyřkolky, a zároveň jaké šílenosti vydržím sám.

Odstartoval sponzor

Na začátku je nezbytné se zmínit o tom, kdo stojí v pozadí této expedice. Je to výhradní dovozce baterií MOTOBATT pro Českou republiku, firma HONORIS, a.s., která přišla na český trh zřejmě ve správnou chvíli se správnou nabídkou – se sortimentem motocyklových baterií které drží, a k tomu i něco vydrží.

Jako mnozí jiní, i já jsem si zrovna nedávno vyzkoušel, jak úspora při nákupu baterky způsobila opakovaný nákup hned příští jaro. Tehdy jsem si řekl – smůla, byl to špatný kus, a protože jsem chtěl onu motorku stejně brzy prodat, koupil jsem zas levnou baterku. Jenže motorku jsem si ještě nechal, a tak další jaro před skutečným prodejem motorky jsem šel pro třetí kousek. A výsledek „úspory“? Jsou to jednoduché počty. Tři baterky s úsporou vyšly nastejno, co by stály dvě kvalitní - čili za stejné peníze jsem mohl prodávat motorku s lepší baterkou a druhou dobrou mít do rezervy v garáži.

V motorkách prostě většinou není na dost velkou baterku místo, a tak ta na limit dimenzovaná dostává pěkně za uši, má co dělat aby roztočila motor a dokázala to i nějaký čas opakovat. Když na její místo vložíte takovou tu módní, úspornou, která je příjemná i tím, že míň váží (jaksi v ní většinou chybí tak čtvrtina olověných desek, žádná úspora není zadarmo), tak nelze čekat, že bude dýchat dlouho.

Baterie MOTOBATT mají díky speciální konstrukci garantovaný vyšší výkon, vyšší životnost i odolnost proti vibracím, a proto se dovozce rozhodl jejich kvalitu demonstrovat a veřejně doložit nejen sponzorstvím několika závodníků, ale i podporou extrémních cest, při jakých k poruše akumulátoru také nesmí dojít.

Život je z náhod

Pro mne vše začalo na jarním motocyklovém veletrhu, náhodným setkáním s cestovatelem a organizátorem adrenalinem nasáklých výprav, Robertem Blaziusem. Ten již v té době pro MOTOBATT připravoval dvě výpravy, a protože jsme spolu mluvili i o tom, že mám pod kůží nejen motocykly, ale i čtyřkolky, tak mne po nějakém čase k té první výpravě do rumunských hor nečekaně přizval.

MOTOBATT totiž odměnil výherce soutěže, konané na výstavě motocyklů účastí na výpravě do Rumunska a podmínkou bylo, že se výpravy zúčastní i nezávislý novinář. Podmínku jsem splňoval, byl jsem skutečně totálně nezávislý. Neznal jsem nikoho z výpravy, neznal jsem ani baterie MOTOBATT a jen vzdáleně jsem tušil, co může taková výprava obnášet. Faktem je, že vědět jednu čtvrtinu skutečně z toho, co mne v Rumunsku čekalo, předem bych to vzdal. Ještěže jsem pro pracovní vytížení neměl čas shánět konkrétnější informace, udělal bych tak jednu z největších chyb.

Při telefonátech ohledně příprav na cestu jsem ale přece poněkud znejistěl, navíc mi expedice časově absolutně nezapadala do harmonogramu všeho, co jsem se snažil stíhat, a tak jsem zauvažoval i o tom, jak se z akce vyvléci. Situace se zdánlivě řešila sama - neměl jsem vlastní čtyřkolku a nečekaně mi byla vypovězena přislíbená zápůjčka. Jenže Robert Blazius je prostě organizátor a tři dny nato mi volal, že už pro mne čtyřkolku má, sedmsetpadesátku Suzuki KingQuad. Nebylo úniku, a tak po dvou náročných dnech, strávených na KTM Festivalu, jsme večer vyrazili na tisícikilometrovou cestu do Rumunska.

Ve spárech šílenců

Dva ze šesti účastníků expedice vyjeli o den dřív, obtěžkáni stejně jako my velkým vlekem se třemi čtyřkolkami. V našem autě byl kromě dvou ostřílených mazáků, Roberta a Aleše, ještě výherce soutěže MOTOBATT, Pavel Bareš. Svitla mi tak na chvíli naděje, že budou brány ohledy na nováčky extrémní vysokohorské turistiky. Pavel byl sice už léta aktivním čtyřkolovým nadšencem, hned cestou ale dostával zabrat, jak že prý chce v Rumunsku jezdit na travní sekačce? Bral to s humorem, měl už na své čtyřkolce Honda Rincon 680 v terénu hodně naježděno a byl v pohodě. Nejsilnější čtyřkolku Honda považoval za zcela postačující.

Dával jsem mu v duchu za pravdu. Pár desítek čtyřkolek jsem už měl v rukou při testech, i Rincon 350 a říkal jsem si, jak by se asi mohlo jezdit po horách, aby na to nestačil jakýkoli motor se zdvihovým objemem přes půl litru? Ukázalo se, že nejen já, ale i on se trochu spletl. Ostatní stroje měly motory 750 až litr a opravdu se párkrát stalo, že Pavlovi nestačil výkon. Dokázal sice bravurně projet vším možným i nemožným, ale jakmile se před námi objevilo něco, co se blížilo víc lesní cestě než říčnímu korytu, tak občas skutečně mírně nestíhal i přesto, že jeho sekačka neznala nic jiného než plný plyn.

Dostali jsme se totiž do spárů party šílenců, čtyř čtyřkolkových masochistů, kteří už měli na mnoha podobných společných expedicích vyzkoušeno, kam sahají fyzikální zákony a jak některé z nich oblafnout, také co vydrží člověk a jaké překážky překoná a co vydrží dobrá a výkonná čtyřkolka. Já bych dřív absolutně nevěřil, že až tak může vypadat extrémní ježdění po horách.

Bylo to něco neskutečného, těžko to popsat a jen hodně slabým dokumentačním odvarem jsou fotky a videa. To především proto, že dokumentace se dala pořizovat jen když byla celkem pohoda. Nedalo se fotit v lijáku, v ostré sněhové vánici nebo při ďábelských přesunech - třeba za situace, když jsme v bouřce, lijáku a krupobití po celém dni totálně promočeni sjížděli několik desítek kilometrů po kamenité horské cestě plné zatáček rychlostí 60 - 80 km/h k silnici, která vedla k našemu penzionu. Na fotografiích také nejsou dostatečně rozpoznatelné náklony při zdolávání svahů, kdy už to bylo na převržení – třeba že kameny, po kterých stéká voda z hor, bývaly zaklíněny na svahu, jehož úhel odpovídá běžnému, spíš strmějšímu schodišti. Jízda, vlastně čtyřkolkové lezení po nich, patřilo mezi nejobtížnější úseky.

Chybí i fotka, kdy se mi podařilo v ledové horské říčce najít moc šikovnou tůňku, ze čtyřkolky najednou trčel nad vodu jen předek a já tam byl po pás. Bylo to za zátočinou, takže mne vyfotili až když se mi podařilo nastartovat a vyjet, protože motor si díky vysokému sání naštěstí pořádně nelokl, nabral do sání jen nějaký rozstřik. Dusily se ale převody, bylo nutné vypustit kýbl vody z variátoru a jelo se dál. I mokrý člověk s botama plnýma vody funguje a je potřeba dát mu do těla, aby se zahřál a po dopolední koupeli to vydržel do večera.

Čtyřkolky a příroda

Dovolím si otřít se i o téma, kolem kterého se většinou chodí po špičkách a uvést na pravou míru žabičkokytičkovou teorii o tom, kterak Češi jezdí pustošit panenskou přírodu rumunských hor. Koly s drapáky hubí živočichy, vzácné rostliny a v horských říčkách ze strojů splachují ropné produkty.

Kdoví, jak to dělají jiní, ale moje zkušenosti jsou takové, že jsme přijeli s moderními vozítky, určitě bez úkapů a mastnot, protože každý si svůj stroj před cestou pečlivě zkontroloval, aby neriskoval zbytečnou technickou závadu.

Nejvíc kilometrů jsme najezdili především po horských lesních cestách, kudy se občas rozvážně kolébala i vozidla místních obyvatel – pastevců ovcí a majitelů lavinovitě se šířících nových hotýlků a penzionů. Ty tu rostou jako houby po dešti za podpory vydatných dotací EU právě pro turisty, kteří do regionu přinášejí další peníze.

Jezdili jsme po vysokohorských pastvinách, přes louky, lesy a brody, poměrně často jsme také jako jedinou nejlépe sjízdnou komunikaci využili strmé kamenité koryto kvapem se valícího horského potoka. Dostali jsme se do míst, ve kterých mne napadlo, že český prales na Boubíně je v podstatě parková úprava. Většinou jsme ale v lesích stejně narazili na totálně nepřekonatelné území, zdevastované vytěžením dřeva. Rumunsko je v EU, Evropa přijíždí do Rumunska a rumunské stromy odjíždějí do Evropy. S tím nic nenaděláme.

Byl jsem účastníkem horského čtyřkolkaření poprvé, a tak jsem se dopustil i několika chyb. Především se mi dvakrát podařilo nakrátko se ztratit – jednou pro zdržení s focením, podruhé jsem se pokusil nadjet si méně děsivou cestou, která ale vzápětí zabočila špatným směrem. V obou případech jsem si pak připadal jako indiánský stopař, při snaze rozpoznat, kudy mi těch pět čtyřkolek zmizelo. Pokud někdo v zatáčce nehrábl, tak stopovat široké nízkotlaké pneumatiky byl docela problém.

Když pak vidíte půl metru hluboké koleje po lesních strojích na těžbu dřeva a skladbu místních vozidel, pohybujících se po lesních cestách, přes brody a kdekoli v terénu, tak je z toho zřetelný pocit, že proti více než čtvrt století starým exponátům značek Dacia, ARO a Roman Diesel je čtyřkolka v podstatě sterilní vznášedlo. Pomíjím přitom maličkost, kterak jsou místní zvyklí odhodit téměř vše právě tam, kde to přestali potřebovat.

Domorodci jsou v pohodě

Je jistě neoddiskutovatelné, že rozvíjející se turistika v horských oblastech Rumunska k čistotě prostředí a k udržení nenarušené přírody nepřispívá. Je ale zřejmé, že místní si uvědomují, odkud plyne tok financí, který jim umožňuje dostat se zničehožnic k produktům současné civilizace. Kuriózní například bylo, že na jednu stranu si člověk uvědomuje, že ztratit se v těch horách by bylo velmi snadné a třeba pěšky pak náhodně najít nějaké stavení by mohlo být docela problematické. Přitom mi kdekoli v těch horách pískal v kapse telefon. Daleko široko nebydlí žádný člověk, přitom pokrytí signálem je lepší než u nás na dálnici D1. Na vrcholcích hor jsou vysílače i pro televizi a rozhlas, u dřevěných domků bývá někde na uschlém stromě ještě i parabola pro satelitní příjem (asi už přišli na to, že rostoucí strom anténu vždycky za čas rozladí) a domorodci tak zřejmě přijímají příliv civilizace včetně nás, kteří jim tam v podstatě přijíždíme dělat binec.

Všechno ale má své meze, a tak je na každém, jak se v daném prostředí bude chovat a zda si přeje mít možnost i za pár let si tu příjemně zajezdit, být přitom místními vítán a zdviženou rukou zdraven při citlivých průjezdech kolem pasoucích se zvířat, nebo jestli chce pomáhat budovat prostředí pro zcela odlišné sportovní disciplíny jako je hod vidlemi a podobně.

Naše parta byla přijímána vesměs pozitivně, mladý horal jednou dokonce s rozesmátým obličejem stopoval pár kilometrů před vrcholem moc pěkného kopce, na který vedla taková ta cesta necesta. Myslel to možná jako hec, Aleš ale bleskově zabrzdil, ukázal mu ať si přisedne a zjevně ani on, ani jeho litrový Can-Am neměli se spolujezdcem problém. Když po pár minutách na vrcholu zastavil, měl spíš spolujezdec zřejmý problém udržet v sobě co předtím pojedl a obličej už neměl rozesmátý. Dobře jsme se pobavili z jeho pokusu o křečovitý úsměv, když děkoval za svezení. Bylo zřejmé, že právě prožil nejsilnější zážitek v životě.

Zážitky

Pravdou je, že i my všichni jsme nasbírali množství velmi silných a nezapomenutelných zážitků. Týká se to hlavně mne, ze všech přítomných jsem měl na čtyřkolkách naježděno nejméně kilometrů. Sice jsem se smál kam se na mne hrabou, že jsem nejspíš sedlal víc různých čtyřkolek, než oni všichni dohromady. K tomu jsem ale dodal, že za čtyři dny v Rumunsku jsem najezdil možná právě tolik, kolik předtím za deset let dohromady. Jenže v obou případech není slovo najezdil zrovna namístě.  

Vůdce výpravy, Robert, trpěl takovou zvláštní úchylkou. V situacích, kdy jsem si při pohodovější jízdě začal už všímat i vzdálenějšího okolí a třeba se kochal krásnou vyhlídkou, stál najednou napříč cesty, počkal, až jej všichni dojeli a s oblíbeným válečným pokřikem „jedeme trochu zakvadit?“ to odpálil na nějakou bůhvíkam vedoucí, strmou, vodou vymletou šílenou kamenitou pěšinu, kterou se mu podařilo v tom trapu objevit. Když se pak po pár kilometrech ukázalo, že se vlastně jedná o potok, a že i proti směšně malému vodopádu mezi dvěma skalami jsou čtyřkolky bezmocné, vraceli jsme se zas přes ty kameny a kmeny nazpátek. Robert už na nás po trialové vložce čekal na té jediné skutečné cestě, která tudy někam vedla, na tváři rozšklebený úsměv od ucha k uchu a se slovy „dobrý, ne?“ vyrazil hledat další podobný děs.

Byly chvilky, kdy jsem měl dost, na svaly i na psychiku to byl záběr. Říkal  jsem si, že další den už řídítka v rukou neudržím, ale nějak to šlo pořád a s potěšením. Nebyla přitom nouze o pocity, kdy se vytrácela jistota při kritických náklonech, ale zvrhl jsem jen jednou, a to tak, že jsem před strašnou dírou plnou bahna dobrzdil a lehl na bok. Čili pohodovka. Hned jsem ji měl zpátky na kolech, v takové chvíli má člověk strašnou sílu.

To krizovka vypadá jinak. Třeba při rychlostní vložce na konci dne, když jsme sjížděli z hor a já už nebyl zrovna v nejlepší kondici. Helma propocená, déšť se mi dostal do rukavic a od pasu dolů jsem byl po dopolední koupeli v říčce totálně promočený, v botách mi čvachtalo. Prostě lázně. Proto jsem pro zahřátí už předtím jezdil hodně akčně, rozhodl jsem se stíhat tu rychlejší část výpravy. Únava už ale konala své a pozornost nebyla trvale udržitelná na stovce procent.

Představte si situaci: sešup do údolí po cestě dost široké na to, aby po ní natěsno projel i náklaďák, povrch žlutá hlína s pískem, hlavně ale různě velké kameny až po vyčnívající balvany, k tomu poházené větve a hodně vody. Vlevo stráň, vpravo strž, na tachometru necelých sedmdesát a přepísknutý nájezd do zatáčky. Jak mi v tu chvíli byly dobré zkušenosti získané při focení mnoha testovaných čtyřkolek! To, co je dobré na akční fotku, je dobré i v krizové situaci. Bleskově vysednout dovnitř zatáčky, vyvěsit se jako spolujezdec při sajdkárkrosu a plný plyn, aby se utrhl zadek do smyku a čtyřkolka neměla tendenci se překlopit. Rozmáčených brzd se v takové chvíli nesmíte dotknout, protože ty vás odhodí někam do strany a na korekci směru už není prostor.

On vůbec celý ten výlet byl hodně dobrým testem na postřeh. Během čtyř dnů na asi čtyřech stovkách ujetých kilometrů bylo nutné při rychlé jízdě vyhodnocovat každý metr. Při šplhání náročným terénem bylo třeba mít v oku každý centimetr vertikálně, protože špatný odhad mohl snadno znamenat kotrmelec pozpátku.

A když jsme u těch extrémů, tak jsme dostali i pěknou porci sněhu. Na přelomu května a června jsou v této oblasti sníh a vánice i ve vyšších polohách atypické, ale expedice byla o to pestřejší. I Can-Am s litrovým motorem, kterým Aleš razil cestu hlubokým sněhem, jsme několikrát tahali pomocí navijáků. Ne že by mu scházel výkon, ale pomalou jízdou ve sněhu nic nezmůžete, a tak někdy po průletu závějí se sklouzl po štítu chránícím podvozek a zůstal viset za břicho ve sněhu, kola se volně protáčela. Naproti tomu v nižších polohách mokré počasí letošního jara podpořilo překrytí různých pastí hustým zeleným porostem, který díky dešti a vodě stékající z hor někde akceleroval do šťavnatých výhonků i metr vysokých. Ve změti takové zeleně a poházených větví se snadno schová pařez nebo kámen velikosti koňské hlavy, který ve větší rychlosti ani objemná nízkotlaká pneumatika nepobere. Obranou jsou dobré rentgenové oči s bleskovým vyhodnocovacím procesorem v hlavě, nebo silné svaly na ramenou a rezervní ramena ke čtyřkolce.

Každopádně, vše dopadlo na výtečnou. Žádný úraz, ani jsme nic nezničili, dali jsme si do těla, čtyřkolky excelovaly a stejně tak i baterie MOTOBATT. Při běžném ježdění o baterce nevíte, dokud vám nezdechne. Teprve při extrémním ježdění si člověk uvědomí, že právě baterka musí pomocí navijáku vytahovat čtyřkolku uvízlou ve sněhové závěji, v bažině, nebo od stromu ke stromu při šplhání naprosto nesmyslným svahem, který se dal stěží zdolat pěšky.

Měl jsem také pod sedlem baterku MOTOBATT a můžu potvrdit, že třeba v případě, kdy si při ponoru v říčce motor zřejmě maličko lokl vody, jen tak trochu, ne dost na ohnutí ojnice, měla baterka o práci postaráno a byla to právě ona, která zvládla motor protočit a vyfoukat, že zas naskočil a ukončil moji koupel po pás.

Pro mne expedice znamenala poučení, jak by mělo vypadat testování čtyřkolek. První řádnou zkušeností je, že bez problémů fungují a neuvěřitelné věci vydrží sedmsetpadesátka Suzuki KingQuad, litrový Can-Am, a také v americké filiálce vyráběná sekačka na trávu, Honda Rincon 680. Jsem zvědav, který importér mi příště půjčí čtyřkolku ke skutečnému testu? Obávám se, že od nynějška bude v časopise MOTOXPRESS v článcích o čtyřkolkách slovo test nahrazováno slovem představení, jak je tomu ostatně již v posledním čísle 27.

Natur Park: No quad, no quad here, go back, please!